Jakmile jsem za sebou měl jako běžec tyto první nejisté kroky, měl jsem jasno. Když jsem svůj běžecký pokus začal nahoře u finských hranic, bylo to víceméně pro to, abych uklidnil svůj sen stát se běžcem, ale popravdě řečeno jsem neměl sebemenší potuchu, jak tato moje spekulace skončí. Samozřejmě jsem měl cíl být lepší v běhu na škváře (za současných podmínek v běhu na tartanu, pozn. překladatele) než starý přítel a zároveň vzor Henry Kälarne, ale to byl spíše sen než reálný cíl. Několikrát jsem taky zapochyboval o svých schopnostech, ale nikdy nijak vážně a vždy se mi povedlo je v mém nitru umlčet – jednoduše tak, že jsem začal myslet na něco jiného. Možná, že právě tato má vlastnost umlčet své pochybnosti byla hlavním důvodem, že jsem zvládl první systematický náročný zimní trénink.
Po letní sezóně 1940 jsem si byl jistý tréninkovým programem a byl jsem si rovněž jistý, že to dá na světový rekord, pokud nepřijde nějaké zranění či nemoc.
Především závody na 1500 metrů v Östersundu a na 3000 metrů proti Kälarnemu na Stockholmském stadionu mi dodaly tuto sebedůvěru. V Östersundu jsem porazil jak Spånga tak Kälarneho a vyhrál jsem v osobním rekordu 3:51.8. V tomto případě jsem na vítězství nebyl připraven, ale zkusil jsem využít šanci a ono to vyšlo. Spånga i Kälarne mi při jednom našem hovoru říkali, že je pro ně z 1500 metrů nejhorší třetí kolo. To jsem si zapamatoval, a když jsme se v Östersundu utkali, nasadil jsem trhák právě při náběhu do třetího kola – dle jejich vlastního pocitu nejhoršího místa na trati. Běžel jsem, co to šlo, chlapci za mnou se neudrželi a stihl jsem si tak udělat takový náskok, že už ho poté nedohnali. Od té doby jsem vždy běhal třetí kolo co nejrychleji a obecně to vždy vedlo k dobrému roztrhání startovního pole a dobré výsledky – tak nyní takto zpětně děkuji kamarádům Spångovi a Kälarnemu za to, že mi prozradili svoje slabá místa.
Ještě větší impuls než ten z výše uvedeného 1500 metrového závodu mi dal závod na 3000 metrů na Stadionu ve Stockholmu, kde Kälarne překonal světový rekord a já jsem nebyl o tolik pozadu. Podle domluvy jsem měl pomoci Kälarnemu a držet tempo. Měli jsme se na čele střídat. To jsme dělali kolo co kolo a neměl jsem žádný problém svůj úkol splnit. Ale když Kälarne vypálil v posledním kole do svého závěrečného spurtu, neudržel jsem se. Nevěřil jsem si totiž, že bych byl schopen se svého slavného kamaráda schopen udržet.
Hned po doběhu jsem ale věděl, že moje šance zlomit světový rekord byly velké a můj respekt k nim se neuvěřitelně snížil. Čas Varkena Lovelockse 3.47.8 na 1500m nebo Kälarneho 8.09 na 3000 metrů mi už nepřišli nepřekonatelné, spíše naopak, jedinou otázkou bylo, zda mi to bude trvat jednu či dvě sezóny.
Ale moc jsem o tom nepřemýšlel. Jak říjen tak listopad jsem se zabýval úplně jinými věcmi než sportem a věci na běhání jsem po posledním závodě sezóny zahodil hluboko do skříně. Tam zůstaly až do druhého týdne v prosinci.
Žádné komentáře:
Okomentovat