Měl jsem dobrou náladu, když jsem se na začátku prosince usadil u Gösty Olandera ve Vålådalen. Během října a listopadu jsem neudělal ani jeden běžecký krok, byl jsem tak natěšen na to, až zase začnu. První, co jsem udělal hned po uložení věcí do pokoje, který se stal mým ubytováním na následující zimu, byl průzkum terénu. To, co pro mě znamenalo okolí řeky Torne nahoře u finských hranic, nyní zastoupilo okolí silnice z Undersåkeru - bude to moje běžecká trať, kterou budu neustále běhat. Pokud bude stejně sněhu jako loňský rok, nebude vůbec jisté, zda budu moci lesem běžet byť i jen jeden rychlý běžecký krok. Samozřejmě, že boj se sněhem je namáhavý, běžec jím získává sílu, ale já jsem měl vždycky strach, abych neztratil rychlost, a to se stane především tehdy, když alespoň tu a tam běžec neběží opravdu naplno.
Jakmile jsem měl vyměřenou svoji trať, hned jsem na ní vyběhl. Z turistického hotelu jsem vyběhl na východ směrem k lesu, pak přes bažinatou plochu, přes kopec Mellandalstjärn k další bažině, odtud pak pěkná esíčka nahoru na velkou silnici. Trať měřila přibližně 5km a v průměru byla stejná jako loňská trať nahoře v Norbotten.
7. prosince večer, poté, co jsem si vybral běžecký okruh a byl jsem tak opět připraven začít, napsal jsem si do svého malého tréninkového sešítku: „Mým cílem je trénovat stejně jako loňský rok. Věřím, že správný trénink rovná se tvrdý trénink.“
Žádné komentáře:
Okomentovat