neděle 26. února 2012

VII. - Jak jsem začal - c

Rok nato jsem vstoupil do místního velkého klubu v Kälarne. Začal jsem trénovat 17. března každovečerní 10ti kilometrovou chůzí po silnici. Tenhle způsob tréninku jsem nesnášel a nerozuměl jsem tomu, proč by měl běžec chodit. Přece musí být lepší běhat. Když jsem se coural už 14 dní, přešel jsem k zábavnějšímu tréninku a běhal jsem přibližně 3 500 metrů 5krát v týdnu.

9. května se konal terénní kros ve Fröso a tam jsem cestoval ve společnosti Fridolfa Westmana. To bylo jak fajn tak bez starostí, protože Fridolf měl bezednou peněženku a nevadilo mu zaplatit všechny náklady. Závod byl pěknej. Vyhrál jsem kategorii II a byl druhý celkově. Veselou příhodou bylo, že když jsem doběhl do cíle, Fridolf Westman byl hrdý na můj výkon a řekl mi: „Skákej a hejbej se, ať lidi vidí, že máš ještě spoustu sil.“ To jsem udělal a lidi okolo si pak mysleli, že nejsem vůbec unavenej.

24tého června jsem běžel 1500 metrů ve Strömsundu. Vyhrál Nisse Olander a já jsem byl druhý v osobním rekordu 4.13. O něco později v sérii závodů mezi městy Ragunda a Kälarne jsem vyhrál 800, 1 500 a 3 000 metrů v časech 2.01, 4.21 a 9.15.

18. července jsem v Kalärne skončil třetí za Henry Jonssonem – Kälarnanem a Olanderem v závodě na 1500 metrů a 22. července jsem vyhrál Hoockerloppet v Oostersundu – 2 km v čase 5.39.6. Gunnar Hoockert skončil druhý, Arvidsson třetí a Hjortling čtvrtý.
Moje rychlost a běžecký krok nebyly v té době na nějaké chlubení, to dobře dokumentuje juniorský oblastní přebor v Järpen, kde jsem doběhl 6tý na 400 metrů v čase 56 sekund.

pátek 24. února 2012

VI. - Jak jsem začal - b

To se stalo v červnu 1936. Několik týdnů později jsem běžel první tréninkový závod na dráze v Ljungå, kde jsme společně s Göstou Sjödinem byli nejlepší na 1500 metrů s časem 4.43. O týden později jsem běžel za 4.33, to Gösta neběžel.

Prvního a druhého srpna jsem se přihlásil na oblastní přebor juniorů pořádaný v Kälarne. V sobotu 1. srpna jsem na kole ujel 30 kilometrů z Albacken do Kälarne. Matka mi do chlebníku připravila obložené chleby, abych vydržel až do večera. Peníze jsem neměl žádné. V sobotu poledne jsem se postavil na start 1500 metrů. Běžel jsem naplno a vyhrál juniorský oblastní přebor v čase 4.22.2 před Mannebym, který měl 4.32.8. Měl jsem po závodě jet zpátky domů, ale měl jsem z výsledku takovou radost, že jsem se rozhodl postavit se i na start nedělního závodu na 5 km.

Ale nevěděl jsem, kam mám jít. Obložené chleby jsem už snědl a neměl jsem ani öre na jídlo a ubytování. Jel jsem se tedy podívat do hostince v Kälarne, zda nepotkám nějakého movitějšího známého. Styděl jsem se za svoji chudobu, ale nechtěl jsem to dát najevo. V hostinci nahoře v jídelně seděl místní sedlák a pil plzeňské. Když jsem vstoupil, měl zrovna prázdné sklenice. "Dej pozdrav, Gundere, objednej 5 plzní (pivu se v té době ve Švédsku říkalo "plzeňské – pilsner", pozn. překl.). Dones mi je. Za námahu dostaneš dobře zaplaceno," řekl žíznivý sedlák. Jasně že to bylo k naštvání objednávat alkohol, ale potřeboval jsem peníze, tak jsem se loudal dolů k výčepu a vzal 5 plzní. Tři koruny ze sedlákových peněz přebývaly a ty jsem si mohl nechat. Bylo to v té době docela hodně peněz a stačilo to na jídlo a nocleh.

Den poté jsem vyhrál 5000 metrů v čase 16.11 před Ragnarem Johanssonem, který běžel za 16.30. Celý šťastný jsem jel na kole domů do Albacken a vyprávěl rodičům ty radostné novinky. V nohách jsem měl takovou bolest, že jsem nemohl sejít dolů ze schodů z své komory do kuchyně. Musel jsem chodit pozpátku.

Později ten samý rok jsem běžel v Bräcke a vyhrál 1500 metrů za 4.21 a ve velkém oblastním mistrovství v Östersundu jsem byl čtvrtý s časem 4.14.

středa 22. února 2012

V. - Jak jsem začal - a

Během mého dětství na malém statku mých rodičů (nejprve v Sörbygden, poté v Albacken nahoře v oblasti Jämtland) jsem se naučil používat sekeru a pilu pro lesnické práce, odhazovat lopatou sníh a každý den používat mé nohy jako dopravní prostředek na délku okolo 5ti kilometrů. Jako 7mi letý - to jsme bydleli v Sörbygden – jsem začal chodit do školy. Cesta tam měřila 3 km, zpátky to samé. Tuhle cestu jsem šel, běžel nebo jel na lyžích každý den do věku 12-ti let. Taky jsem začal pomáhat s pracemi na zahradě a v lese, dlouhou dobu jsem byl nejmladším na pile, co ležela 3 až 4 km od domova. Tuhle vzdálenost dom jsem běhal každý večer. Nedělal jsem to kvůli myšlence být běžcem, bylo to proto, že jsem měl hlad a chtěl jsem být co nejrychleji doma.

Takový zdravý a čerstvý život mě samozřejmě zocelil. Získal jsem obecnou sílu, obzvláště zádové svaly. Právě ty jsou pro běžce obzvlášť důležité, protože je využívá více než by člověk řekl.

Ve 14ti letech jsem vstoupil do sportovního klubu v Albaken, kde jsem občas vyhrával, občas prohrával lyžařské závody. V létě jsem hrál fotbal a roku 1935 jsem debutoval jako atlet vítězstvím v klubovém mistrovství ve skoku do výšky – 1.45 m, ve skoku o tyči 2.20 a 1500 metrů v čase 4.54, na 100m a 400m jsem byl druhý. Takové výsledky jsou důležité pro chlapce, co ten samý rok na novoroční večer oslaví 17té narozeniny. Ale zároveň neukazují na nijak zvláštní talent nebo zapálení pro sport, takových výkonů je každý rok tisíce.

Můj otec na mě mezitím začal být hrdý a přesto, že neměl peněz nazbyt, koupil mi za 13 švédských korun tretry v krámku Åhlen & Holm. Ty jsem měl už s sebou, když jsem začal s prací lesníka v jedné chatě několik desítek kilometrů od domova. Po skončení práce jsem se každý večer postavil na start krátkého běžeckého okruhu přímo od chaty. Otec mi vyměřil okruh na 1500 metrů - začínal úzkým dlouhým dřevěným mostem nahoru k cestě, která byla díky špatné práci AK plná hrbolů, děr a jiných výmolů. Zde můj otec pokračoval v krokování okruhu, a když napočítal 750 metrů, položil na zem kámen jako značku pro otočení. Jeden večer po práci navrhl, abych běžel na čas. Sám si sedl uvnitř chaty a odtud se staral jak o start tak o změření času. Ve své obrovské dlani měl budík na sledování vteřinové ručičky. Stál jsem na prvním schodu a čekal na jeho pokyn „Připravit ! Pozor ! Teď !“…… a vypálil jsem co nejrychleji to šlo. Když jsem přiběhl zpět, oznámil mi s velkou radostí, že jsem běžel za 4:45. Čas zněl skvěle a tak jsem mu nevěřil. „Nespletl ses o minutu,“ divil jsem se. „Ne, vážně ne. Dělal jsem každou minutu nožem zářez do židle a sám se můžeš podívat, že tam jsou čtyři,“ řekl otec a vypadal, že říká pravdu.

Když jsme večer šli spát, dlouho jsme hovořili o mých možnostech být běžcem. Fantazírovali jsme o tom či onom a musím říct, že otcovy sny neměly žádné hranice. „Představ si, že můžeš být stejně dobrý jako Henry Jonsson z Kälarne. Díky běhání se má dole ve Stockholmu dobře. Nijak speciálně narostlý není. Ty máš stejné předpoklady, tím jsem si jistý, ale vyžaduje to tvrdý trénink. Ale nemysli si, že Henry by v tvém věku zvládl dnešních 1500 metrů lépe než ty.“ Otcova řeč mě přesvědčila, uvěřil jsem a později večer jsem se rozhodl vzít šanci za pačesy a stát se běžcem.

Až o hodně později otec připustil, že mi z času na 1500 metrů odečetl 30 vteřin, abych pokračoval v běžeckém tréninku.

úterý 21. února 2012

IV.- Vydání knížky

Mnozí se možná budou divit pozdnímu vydání této knihy. Přestal jsem přece sportovat již na podzim roku 1945 a měl jsem tak spoustu času své názory sepsat a vydat. Ale zpoždění má své vysvětlení.

V září roku 1951 jsem zde v Motale měl návštěvu 2 dobrých přátel – jednoho novináře a jednoho aktivního běžce. Mluvili jsme detailně o tréninku a já jim popisoval principy, které pak hned poté vyšly v časopise Sportovní deník. Řada expertů v médiích oponovala, že lžu, a tvrdili, že tak – jak jsem to popsal v interview - jsem nikdy trénovat nemohl.

Během doby mého aktivního tréninku jsem si dělal denní poznámky do malé černé knížky. Pokud bych ji zveřejnil, byl by důkaz jasný a snad i další generace běžců by si něco z mého programu mohla odnést. Ale po knížce jako by se slehla zem. Hledal jsem ji bez úspěchu několik let. Tuhle svou marnou snahu jsem vyprávěl novináři časopise Lid v obraze, když mě navštívil v Motale kvůli důvěrné reportáži. V příštím čísle bylo mé hledání zveřejněno a jen několik dní poté se ozval jeden pán z Malmö s tím, že moji knihu má omylem ve svém šuplíku. Našel ji mezi různým harampádím, když převzal mé starý bydlení. Už několikrát přemýšlel nad tím, že mi knihu zašle, ale nikdy se k tomu nakonec nedostal – nyní mi ji posílá a zítra ji budu mít v Motale.

Tady je tak obsah knihy, která jak doufám povede mladé švédské (ale i české, pozn. překl.) sportovce při jejich letu ke sportovnímu vrcholu.

V Motale v květnu 1952, Gunder Hägg

III. - předmluva překladatele

Při svém zájmu o minimalizaci běžeckého tréninku jsem asi před 2 roky narazil na švédském diskuzním fóru o orientačním běhu Alternativet na zmínku o Gunderu Häggovi, kterého pisatel považoval za nejméně trénujícího běžce historie. Popis jeho tréninku jako "běhání jednoho 5km dlouhého terénního okruhu každý den" zněl pro mě jako rajská hudba a když jsem po důkladném progooglování celého internetu zjistil, že se více než toto nedozvím, objednal jsem si z antikvariátu v Malmö přímý zdroj informací - Deník Gundera Hägga. Ten nyní předkládám české odborné ale i laické veřejnosti pro inspiraci a kritické posouzení.

Gunder Hägg byl atlet, nikoli orientační běžec, ovšem já jeho tréninkové metody považuji v současné době vhodné převážně pro vrcholový sprintový orientační běh. Důvodů je několik, těmi hlavními je fakt, že většina tréninku probíhala v terénu a že délka zátěže okolo 20ti minut denně odpovídá amatérskému sportování, které bude vždy u orientačního běhu převládat. Ostatně časy na 3000 a 5000 metrů, kterých Hägg dosáhl, jsou 70 let od zaběhnutí pro současné běžce stále dobré a pro vrcholové sprintové OB (na rozdíl od vrcholové atletiky) plně dostačující.

Knížka je zajímavá i tím, že nás zasadí do doby Švédska a USA za 2. světové války, kdy zde na rozdíl od zbytku Evropy nezuřila válka (Švédové byli neutrální).

Překladatel jest amatérem, a to jak v překladu tak ve stylizaci. V některých pasážích Gunder Hägg používá historické termíny, které mi slovníky nejsou schopny přeložit. Překlad tak není doslovný a v některých nepodstatných pasážích závisí na mé lenosti/aktivnosti.

Kniha má cca 80 stran, celý seriál překladu by při současném tempu (jeden příspěvek za týden až 14 dní) měl být ukončen někdy za rok. V případě zájmu o zapůjčení originálu (i s věnováním Birgille Hedin za jedničku z tělesné výchovy roku 1955) pište na email.

s přáním příjemné zábavy,
Jiří Jansa, 21. února 2012, Chrudim

II. - zadní obálka

Gunder Hägg, jeden z celosvětově nejznámějších běžců, za svůj život nastavil 13 rekordů světových, 14 švédských, 2 americké a 1 britský. Když roku 1945 přestal závodit, byl držitelem všech světových rekordů v metrech i yardech na vzdálenost 1500 až 5000 metrů.

V oblasti tréninku byl Gunder Hägg vizionář a byl i mistrem taktiky zvítězit. V této knize zveřejňuje detaily o svém tréninku, o celé usilovné práci, která za jeho úspěchy ležela. Někteří experti tvrdili, že se Gunder narodil pro běh, když dokázal z lehkostí překonat tolik světových rekordů. Mýtus "Gunder the Wonder" v této knize slavný běžec uvádí na pravou míru, kdy vysvětluje, že za veškerými sportovními úspěchy byl jen trénink, trénink a trénink.

Přes svoji dominanci na závodních oválech a spoustě překonaných světových rekordů si Gunder sám myslí, že jeho výkony neodpovídají jeho maximu a věří, že by mohl běžet 1500m za 3,40, kdyby roku 1943 zůstal doma ve Švédsku a neodcestoval do Ameriky. Cesta lodí do USA totiž trvala skoro jeden měsíc, což znamenalo velkou ztrátu kondice a síly, tréninku a rychlosti.

I. - obálka