Můj trénink pro rok 1945

Během své dlouhé cesty na malé portugalské lodi z Philadelphie do Lisabonu jsem měl příležitost se zamyslet nad důvody svého fiaska na americké halové tour. Věděl jsem, že lidi nebudou celkově rozumět důvodům, a byl jsem přesvědčen, že mě mnozí odepíšou.

Moje stará ctižádost těmito myšlenkami dostala novou krev a rozhodl jsem se, že už v létě všem ukážu, že ještě umím běhat a to rychleji než kdokoli jiný. Rozhodl jsem se koncentrovat veškerou sílu na získání zpět světového rekordu na anglickou míli. Ve skutečnosti to bylo do značné míry užitečné – i když to bylo ode mě hloupé a zbytečné vyrazit na špatně zorganizovanou USA cestu – porážky zanechané v Americe ve mně jen zapálily další jiskru, což jsem po všech těch úspěších potřeboval. 

Žádný les by neměl vyrůst až do nebe.  

Když jsme po 25ti dnech na otevřeném moři mezipřistáli v malém městečku San Migel, oblékl jsem se do svých běžeckých věcí a postavil jsem se na první tréninkovou fázi, tentorkát ve zdejších horách. Terén zde byl méně vhodný pro trénink, ale skákal jsem z kamene na kámen a cítil jsem se celkem svěží. Cítil jsem se spokojený, když loď opouštěla přístav – i jen po lehčím nákladu – a vyrazili jsme směrem k Madeiře, kterou jsme dosáhli následující den. Tam začaly manévry. Místní po mě koukali, jak kdybych byl maniak, když jsem se v běžeckém úboru a v tretrách vydal z přístavu do lesa, ale o to jsem se nestaral. Za pár hodin odsud stejně odjedem.

O několik dní později jsem přistál v Lisabonu, odkud jsem měl letět do Švédska. Okolnosti nebyly z nejlepších, zasekli jsme se na 1 týden. Toho jsem využil k pilnému tréninku. Bydlel jsem v pěkném hotelu na kraji města a měl jsem tak ucházející terén hned za dveřma. Každé ráno jsem se postavil na cca 5ti kilometrový běh a každé odpoledne jsem běžel cca 2500 metrů. Šlo o lesní terén s prudkými stoupáními. Jediné, co mi nebylo příjemné, byl druh ještěrek, kterých byl terén plný. Jeden švédský kamarád mě před nimi varoval, že pokud je něco vystraší, tak vystříknou nějakou tekutinu, po které může člověk i oslepnout. A samozřejmě jsem spoustu z nich při svém rychlém běhu terénem vystrašil. Ale zvládl jsem to a měl jsem se při tréninku fajn.

22. května jsem se vrátil „zadními dveřmi“ do Švédska. „Zadními dveřmi“ – no, je jasné, že mé přijetí bylo jiné než na podzim 1943 a že jsem se cítil trochu deprimovaný, když jsem se musel uchýlit k „zadním dveřím.“ Mnozí se snažili mě povzbudit a pomoci, ale to nehrálo žádnou roli, jakkoli se kdo vůči mě choval, věděl jsem, že musím to léto pokořit světový rekord, abych získal jak mně tak švédskému středotraťovému běhání zadostiučení. To bylo mé přikázání, když jsem se vrátil zpět do Malmö a octil jsem se ve svém starém bydlení.

Hned jsem nasadil trénink dvakrát denně podle následujícího:

23.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

24.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

25.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

26.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

27.5. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

28.5. těžký běh 4 000m. tempový běh 5 000m.

29.5. volno, těžký běh 4 000m.

30.5. těžký běh 4 000m. těžký tempový běh 5 000m.

31.5. těžký běh 4 000m. těžký tempový běh 5 000m.

1.6. těžký běh 4 000m. těžký běh 4 000m.

Trénink rychlosti se odehrával na zcela rovném povrchu v parku v centru Malmö, kondiční trénink pak venku v lese Bokskogen, 5 km od města. Tam jsem jel autem, pokud nějaký známý neměl čas mě tam hodit. Samotný trénink zabral v obou případech cca 15 minut. Bylo nemožné se dostat do původní formy jenom skrz běhání v parku. Potřeboval jsem běhat v kopečcích, abych změnil moje vnitřní orgány.

Celý následující měsíc jsem pokračoval ve stejném denním programu. Cítil jsem, že jsem získával na síle, ale radost z běhu stále nepřicházela. Docela hodně jsem pracoval, nemohl jsem si odletět na sever jako předtím --- prostě podmínky nebyly na slavení.

Na začátku července jsem cestoval nahoru do Vålådalen a trénoval dvakrát denně naplno na svých starých stezkách. Následovalo několik menších závodů a ve středu 18. července to přišlo – den, kdy MAI pořádal velký závod v Malmö a kdy jsem se měl poprvé po své americké cestě utkat s mým starým kamarádem a zároveň konkurentem Arne Anderssonem, velkým favoritem závodu.

Nedopadlo to jinak než že jsem dokázal vyhrát. A sice časem, který o 2/10 sekundy zlepšil rekord Arne Anderssona. Měl jsem štěstí se svými podmínkami. Byl jsem spokojený. Ale hlavně jsem zvítězil uvnitř sebe sama – díky mojí umíněnosti a ctižádnosti – než díky mé běžecké formě. 

"Před zaplněnou halou v Malmö se právě vystartovalo na můj poslední rekordní běh, závod na 1 anglickou míli, je 18. červenec 1945. Åke Petterson zde vede závod v předem domluveném tempu. Za Åkem běžím já a po něm následuje Arne Andersson, Rune Persson a Lennart Strand." 

"200 metrů do cíle. Publikum je v extázi a povzbuzuje jak zuřivě tak se zapálením. Běžecké pole už je roztrhané, ale Arne se drží a honí mě svým efektivním běžeckým stylem až k cílové čáře. Rychlost byla celou dobu vysoká a bylo tak pro Arneho nemožné mě předběhnout, sebrat mi můj malý náskok."  

"Byla děkovačka divákům, když jsem běžel své slavností kolečko, poté co hlasatel oznámil nový světový rekord. Program závodu, noviny, čepice na moji počest … práce navíc pro správce, příjemné pro mě. "   

(pozn. překladatele - toto byl Gunderův poslední závod a tudíž i poslední tréninková sezóna. Nyní již bude následovat jen 3 kapitoly a sice - löpartekniken (běžecká technika), tävlandet (závodění) a om jag levde om... (kdybych žil znovu..).